Fotografie je na vzestupu

Aukční prodej fotografií přinesl v první polovině letošního roku několik rekordních sum. Nejdražší fotografií v historii se nově stal snímek francouzského umělce Mana Raye a po více než jedenácti letech byl fotografií Temná vlna Františka Drtikola překonán rekord české fotografie na zahraničních aukcích.

Černobílá fotografie s názvem Le Violon d’Ingres avantgardního umělce Mana Raye z roku 1924 patří pro svou uměleckou hodnotu i námět k jeho nejznámějším pracím. Jedná se o poctu neoklasicistnímu malíři Ingresovi a zachycuje Man Rayovu múzu Alici Prin, více známou jako Kiki z Montparnassu. Fotografie pracuje s principem koláže a odhalená záda modelky pojímá jako tělo houslí. Snímek byl poprvé publikován v surrealistickém časopise Littérature v roce 1924 a patří mezi signifikantní díla autorova surrealistického období. 

Letos na jaře byla fotografie vydražena v aukční síni Christie’s za 12,4 milionu dolarů a stala se tak nejdražší fotografií v historii. O dvojnásobek předčila původní ocenění aukčním domem, které se pohybovalo v rozmezí 5 až 7 milionů dolarů. Z pomyslného trůnu nejdražší fotografie sesadila snímek s názvem Rhein II z konce 90. let německého umělce Andrease Gurskyho.

V porovnání s tržním úspěchem skoro sto let staré fotografie jsou částky v českém kontextu řádově nižší. K nejdražším fotografiím patří rovněž práce klasiků, z nichž je František Drtikol jediným autorem, jehož fotografie se v domácím prostředí draží nad hranicí jednoho milionu korun. V minulém roce se například za částku 1,2 milionu korun prodala Drtikolova

bromostříbrná fotografie Kruhový vír z roku 1929 v Galerii Kodl. Pocházela ze sbírky Viléma Trmala, spoluzakladatele Českého antikvariátu ATA, pořadatele aukcí a sběratele známého svou vášní pro dílo Josefa Váchala. Fotografie zachycuje nahé lidské tělo prolínající se s geometrickými tvary a rozehrávající hru se stíny. František Drtikol náleží rovněž k nemnoha českým stálicím, které se objevují na zahraničních aukcích. Na letošní dražbě Christie’s v New Yorku Drtikol překonal své autorské maximum s fotografií Temná vlna, která se vydražila za rekordních 352 800 amerických dolarů, v přepočtu za více než 8 milionů korun. Stala se tak pro pořadatele překvapivě nejdražší položkou aukce (sbírky amerického herce Richarda Gerea), Drtikolovým autorským maximem a současně i nejvyšší dosaženou aukční cenou za českou fotografii na světových aukcích. Výsledek překonal dosavadní rekord Josefa Sudka s jeho snímkem Zátiší, signovaným pigmentovým tiskem z roku 1952. 

Přestože vysoký nárůst ceny díla na aukcích oproti původnímu odhadu a jeho stabilní ceně na trhu s uměním dnes už asi sotva někoho zaskočí, celá událost okolo úspěšné dražby Man Rayovy fotografie výrazně rezonovala mezinárodní uměleckou scénou. Zejména její fotografická sekce ji vnímá jako určitý příslib vzkvétajícího zájmu sběratelů a investorů o stále relativně mladé umělecké médium, které v porovnání s malířstvím, sochařstvím či grafikou zaostává a například v českém prostředí je sbíráno spíše okrajově. Zda se v případě tohoto aukčního úspěchu jedná o reálně udržitelný trend i pro současnou fotografii lze momentálně stěží předvídat. Poslední větší průzkum serveru Artplus.cz a J&T Banky sice ukazuje, že současné umění je pro české sběratele na první příčce z hlediska jejich zájmu, stále však jde vesměs o konzervativní investice do malovaného obrazu. Současnou českou fotografii si tak až na výjimky – tu nejvýraznější představuje například PPF Art jako jedna z největších soukromých sbírek české a slovenské fotografie, čítající nyní přes dva tisíce děl od více jak dvou set autorů – systematicky pořizují zahraniční sběratelé, které doplňuje místní klientela a veřejné instituce. Ty od roku 2017 uskutečňovaly nákupy také díky Akvizičnímu fondu Ministerstva kultury, které však s novými vládními opatřeními ohledně úspor finančních prostředků ze státního rozpočtu pro rok 2022 pozastavilo výzvu k podání žádostí. Události tak nešťastně zasáhly do již osvědčeného programu na nákup současného umění. V posledních letech do sbírek veřejných institucí putovala díla například Ondřeje Přibyla, Radka Brousila či Jiřího Thýna. Posledně zmíněný autor je rovněž jediným umělcem, jehož těžiště tvorby spočívá ve fotografii a který se od roku 2019 dlouhodobě umísťuje v první desítce J&T Banka Art Indexu. Ten každoročně přináší žebříček stovky umělců reflektující vývoj na současné umělecké scéně. K umístění Jiřího Thýna jistě přispívá jeho dlouhodobá spolupráce se soukromou galerií, účast na prestižních výstavách a prezentace na mezinárodních veletrzích. Autorova díla se naopak zcela minimálně objevují na sekundárním trhu aukcí.

Pro účely tohoto článku, jenž nastiňuje základní otázky problematiky současného českého trhu s fotografií, jsme uspořádali anketu, kterou jsme rozeslali mezi generačně vzdálené fotografy, soukromé instituce, galeristy, aukční domy a „art advisory“, odpovědi jsme dostali zhruba od třetiny z nich. Naše otázky se týkaly základních témat – například, jak se prodává umělecká fotografie v době nadprodukce fotografií obecně, zda existují predispozice její komerční úspěšnosti například z hlediska námětu nebo technologie a, v případě prodejců umění, k jakému zajímavému zprostředkování za poslední pět let dopomohli. Z drobného průzkumu, který měl posloužit jako výchozí materiál pro tento článek, vyplynuly zejména dvě věci. První, méně pozitivní, až na výjimky promlouvá o pocitech nedostatku zájmu o současnou fotografii z řad českých sběratelů a českého trhu s uměním obecně, který se projevuje nejen v otázce nákupů a chudého zastoupení v aukcích, ale i v zájmu mainstreamových médií, která například v porovnání s malířstvím nereferují o tržních úspěších fotografie zdaleka v takové míře. Mohou tedy vyvolávat dojem, že trh se (současnou) fotografií zde prakticky neexistuje. Například ani o zmíněném aukčním rekordu zavedeného Františka Drtikola na zahraniční aukci nenajdete v hlavních českých médiích zprávu. Druhá, pozitivnější, poukazuje na potenciál limitovaných edic očíslovaných autorských fotografií s certifikátem pravosti, který by mohl toto obtížné postavení fotografického média na trhu prolomit. Zejména obavu sběratelů související s technologií a možností nekonečného reprodukování versus autentičnosti uměleckého originálu. Limitované edice fotografií představují rovněž určitou demokratizaci umění svojí finanční dostupností. Vznik certifikovaných edic systematicky podporuje například časopis Fotograf, který od roku 2011 sestavuje kolektivní fotografická portfolia jako speciální sběratelské edice tematicky spjaté s vybranými čísly časopisu Fotograf. Vedle těchto portfolií rovněž nabízí Fotograf Edition s díly Ivarse Gravlejsa, Stephanie Kiwitt, Jiřího Thýna, Markéty Othové, Johany Pošové a Lucie Scerankové. Či mladší, ne zcela programově vyprofilovaná Polagraph Gallery s edicemi fotografií například od Radka Brousila, Antonína Jiráta, Štěpánky Sigmundové ad. Fotograf Gallery i Polagraph Gallery nabízejí limitované edice, kde lze nakoupit autorskou fotografii již od pěti tisíc korun. 

Z hlediska námětu či technologie dotazující žádné proměny u současných sběratelů nevnímají. Z tohoto pohledu se zdá, že sběratelé neprahnou po aktuálních trendech a naopak dávají přednost klasice, což dokládají i výsledky aukcí – zmiňovaný úspěch Františka Drtikola, ale i Jana Svobody, z jehož tvorby se v minulém roce na aukci objevil ucelený konvolut šestnácti autorských zvětšenin fotografií z 60. a první poloviny 70. let, vydražených v aukci Sýpka za 720 000 korun. Mezi další autory, jejichž tvorba se draží za vyšší částky, patří Josef Sudek, Jaromír Funke, Běla Kolářová, Václav Chochola, Jaroslav Rössler či například generačně mladší Josef Koudelka. S ohledem na narůstající zájem veřejných institucí o současnou fotografii lze však očekávat větší pozornost sběratelů upřenou na „mladší“ fotografy a umělce pohybující se v médiu fotografie.